This site uses cookies.
Some of these cookies are essential to the operation of the site,
while others help to improve your experience by providing insights into how the site is being used.
For more information, please see the ProZ.com privacy policy.
Traducteur et/ou interprète indépendant, Membre confirmé
Data security
This person has a SecurePRO™ card. Because this person is not a ProZ.com Plus subscriber, to view his or her SecurePRO™ card you must be a ProZ.com Business member or Plus subscriber.
Affiliations
This person is not affiliated with any business or Blue Board record at ProZ.com.
Born 18 March 1869, first child of Joseph Chamberlain and his second wife, Florence Kenrick. Educated at Rugby and Mason College, Birmingham. Married 1911 Anne Vere Cole. Lord Mayor of Birmingham 1915– 16. Director-General of National Service 1916– 17. MP for Birmingham Ladywood 1918– 29, Edgbaston 1929– 40. Postmaster-General 1922– 3; Paymaster-General 1923; Minister of Health 1923, 1924– 9 and 1931; Chancellor of the Exchequer 1923– 4 and 1931– 7; Prime Minister 1937– 40; Lord President 1940; Chairman of Conservative Party 1930– 1 and Leader 1937– 40. Died 9 November 1940.
Chamberlain remains one of the most controversial of modern prime ministers. He dominated his cabinet, yet was prime minister for only three years; he had overwhelming support from his party, yet fell from office due to a backbench revolt. He is the only twentieth-century premier who never led his followers in a general election. His personal quest for European peace through the ‘appeasement’ of the dictators culminated in the Munich conference of 1938. After the failure of his policy and the wartime reverses of 1940, Chamberlain shouldered most of the blame for Britain’s lack of preparedness and success. His reputation remained low for most of the post-war era, but in recent years admiration for his vigour and clarity of vision have encouraged attempts at rehabilitation.
The first essential point about Chamberlain is his parentage. His father Joseph was a prominent late-Victorian politician who ‘made the political weather’ and threw both of the main parties into turmoil. Neville Chamberlain’s social background was in prosperous, middle-class, provincial industry; his political roots were in Liberalism and radical Unionism, and not in orthodox Conservatism. His father’s influence and prestige were crucial in giving resonance to the family name, but it was Neville’s elder half-brother Austen who was groomed for a glittering political career. Neville was not expected to go into politics; he did not attend university, but was looked to as guardian of the family business interests. The formative experience of his early life was seven years of lonely isolation from 1890 to 1897 on a remote island in the Bahamas overseeing a speculative scheme of his father to grow sisal. Despite his stubborn efforts, the venture was a failure. Neville held himself responsible, and returned home physically and mentally toughened but with wounded pride. Thereafter he involved himself in business and followed his father’s footsteps in Birmingham local government, becoming a councillor in 1911 and serving with success as Lord Mayor in 1915– 16. Two episodes in the First World War shaped Chamberlain’s outlook. He was profoundly affected by the death in action of his younger cousin and closest friend, Norman Chamberlain, while a bruising encounter with Lloyd George resulted in lasting personal antagonism. In December 1916 Chamberlain was appointed to the new post of DirectorGeneral of National Service, overseeing the vital resource of manpower. However, his powers and responsibilities were undefined, he lacked resources and assistance, and had no seat in parliament from which to defend himself. Lloyd George considered him to be too rigid and stubborn, lost patience, and effectively forced his resignation after only seven months in office. Chamberlain retired to Birmingham, embittered at this further personal failure.
In 1918 he entered the Commons as a supporter of the Lloyd George coalition, but with no affection for its leader. Chamberlain was 49 years old, but the combination of his ability, his family connections and the unexpected turn of events were to lead to rapid advancement. Neville’s half-brother Austen became the Conservative leader in 1921, but fell in October 1922 when his proposal to continue the coalition under Lloyd George was rejected by a party meeting at the Carlton Club. Neville did not play a major part in the revolt, although he shared the anti-coalition view. The new Conservative ministry under Bonar Law was in need of capable administrators, and so Neville was appointed first to junior ministerial posts before entering the cabinet in March 1923 as Minister of Health. After Bonar Law’s retirement and replacement by Baldwin, Chamberlain was moved in August 1923 to fill the vacancy at the Treasury. His first spell there was extremely brief, for only a few weeks later the new leader called the general election of 1923 which resulted in defeat and the installation in January 1924 of the first Labour government. In 1922– 4 Neville acted as a bridge with Austen, and helped to heal the dangerous rift which the fall of the coalition had created in the Conservative leadership.
When the Conservatives returned to office in November 1924 Chamberlain surprised many by declining Baldwin’s offer of the Exchequer, opting instead for the Ministry of Health. In fact Chamberlain was playing to his strengths, and was able to draw on his own municipal experience in England’s second city. He established his reputation by coming into office with an ambitious legislative programme already mapped out, and further impressed by carrying nearly all of his measures by the end of the parliament. Chamberlain’s dynamism and constructive purpose stood out among the cabinet; his only rival was the imaginative but erratic and distrusted figure who had been given the Chancellorship after he had turned it down— Winston Churchill. Chamberlain’s endeavours at the Ministry of Health were worthy but rather dull, consisting mainly of overdue rationalization and reforms. However, his proposals for local government, poor law and factory reform later in the parliament aroused vocal opposition. The derating policy which he devised jointly with Churchill as the platform for the 1929 election proved to be a damp squib. By the end of the 1920s Chamberlain had established a formidable reputation, but more as a bureaucrat than a politician. His poor relations with the Labour opposition were shaped in this period. Chamberlain had a low opinion of the quality of their arguments, which his command of his subjects enabled him easily to demolish in debate. He disliked the emotionalism and impracticality of the outbursts from the Labour backbenches which were a common feature of the 1924– 9 parliament. Chamberlain had no empathy for the experience of working-class life, and had to be warned by Baldwin of the dangers of showing his contempt so openly. Although a sincere social reformer who was willing to tackle vested interests within his own party, he became a detested figure on the left long before he became prime minister.
Chamberlain played three significant roles during the Conservatives’ troubled period in opposition from 1929 to 1931, all of which were tributes to his drive, methodical thoroughness and loyalty. First was his assumption in March 1930 of the chairmanship of the party’s newly created ‘think tank’, the Conservative Research Department. This was a task after Chamberlain’s heart, for it put him at the centre of policy-making. With typical pragmatism, he focused its work on immediate planning rather than long-term investigation and debate. He made the department his personal fiefdom and remained its head until his death. Chamberlain’s second role was his tenure of the party chairmanship from June 1930 to March 1931, where he completed the reorganization set in train by his predecessor, J.C.C.Davidson. He also played a major part in resolving the crisis within the party over economic policy. In October 1930 his forcefulness and tactical grasp propelled Baldwin into seizing a vital chance to defeat his critics, and in March 1931 Chamberlain was responsible for ending the remaining strife by concluding a deal with the press baron Lord Beaverbrook. Shortly before this Chamberlain had passed on to Baldwin a memo by the party’s senior official, Robert Topping, which implied that the leader should quit. This caused a short period of tension between Chamberlain and Baldwin, but within the month their effective working relationship had been restored. In August 1931 Chamberlain represented his party during key stages of the meetings which shaped the fall of the Labour government and its replacement by an all-party National ministry, and it has been suggested that he did more than any other figure to bring this about. Chamberlain was now the recognized heir apparent who would succeed Baldwin, although not until the latter chose to depart.
After the 1931 election Chamberlain was appointed Chancellor of the Exchequer. This move not only confirmed his authority within the cabinet and the Conservative party, but also symbolized the latter’s final victory in the long battle over free trade. His first task as Chancellor was to oversee the introduction of protective duties and imperial preference. Achieving his father’s grand design gave Neville emotional satisfaction, but in a very different world economy the imperial aspect of the policy bore little fruit. Chamberlain’s record as Chancellor has been criticized for caution, negativism and the slowness first of the recovery and later of rearmament. Although lacking a deep understanding of economics, he had the confidence of a practical background in business. He moved with the economic orthodoxy of the day, which emphasized the need for balanced budgets and for reducing the tax burden during a depression. In fact, the domestic policy of the National government was more pragmatic and interventionist than has often been allowed. By 1934 economic prospects were improving and Chamberlain scored a particular success with his budget, using the surplus to outflank the Labour party by restoring the 1931 unemployment benefit cuts in full.
The combination of his influence as Chancellor and his practical command of policy extended Chamberlain’s influence throughout the government, initially in domestic matters but later and increasingly in foreign policy. Developing tensions in international affairs exposed weaknesses in British defence provision, especially against air attack, and from 1934 the government wrestled with the problems of financing increasingly larger programmes of rearmament. The policy of ‘appeasement’ was intended to tackle these tensions at their root, and so avoid the need for costly military preparations and the instability and danger of war which went with them. With his customary logic and clarity of vision, Chamberlain was one of the first to make this connection, and so became the most determined to avoid the horrors of needless conflict. As Baldwin passed through a period of lethargy and collapse in 1936, Chamberlain began to assume the mantle of acting prime minister and this gave his personal initiatives all the more force. However, his final weeks as Chancellor saw a rare reversal when his proposed National Defence Contribution, a tax on business profits to pay for rearmament, had to be withdrawn due to heavy opposition.
Chamberlain finally succeeded Baldwin on 28 May 1937. He was 68 years old, but although he had been the workhorse of the government since 1931 he was seen as being the most vigorous figure in it. Physical health is vital to any occupant of the premiership: apart from occasional discomfort due to gout, Chamberlain’s health and mental resilience remained robust until after his fall from power. Far from buckling under the immense strains of this period, he was tireless and throve on responsibility. He was an effective debater but not an inspirational orator, being plain, sober, direct and factual. His financial position and the support of his family gave him a secure foundation which was modestly middle class in style. He enjoyed music, but his principal relaxation was the solitary pursuit of fly-fishing. In personal contacts Chamberlain was shy and awkward, and many considered him to be cold, narrow and humourless. He was convinced of his ability to solve the problems facing Britain, especially in Europe, and of the rightness of his policy. However, Chamberlain’s pride, stubborn perseverance and self-confidence led him into over-confidence, vanity and complacency. He employed unofficial channels and intermediaries to speed his diplomacy, and relied upon the senior domestic civil servant Sir Horace Wilson for advice which was more supportive than that of the Foreign Office. He dominated his cabinet, chairing all the important committees, and closely monitored the work of every department. Decision-making was centralized, and in the Chamberlain cabinet collective responsibility ran in only one direction— upwards. The prime minister was not dictatorial in manner, but his views and leadership were authoritative, and his colleagues acquiesced even when they had doubts. This was partly due to the support given to the prime minister by his ‘inner cabinet’, the informal but powerful group of Sir John Simon, Sir Samuel Hoare and Lord Halifax with whom the key decisions were taken. Below this, party discipline was maintained by the powerful and autocratic chief whip, David Margesson, while the director of the Conservative Research Department, Joseph Ball, massaged a favourable press and manoeuvred against the handful of dissident MPs.
Any British government would have been constrained by the economic and political climate of the 1930s, but the foreign policy of the Chamberlain government was deliberately chosen. It was a logical path, but not the only possible one— a fact underlined by the rift between Chamberlain and the Foreign Secretary whom he had inherited, Anthony Eden, which led to the latter’s resignation in February 1938. He was replaced by Lord Halifax, and from this point the prime minister spoke on foreign policy for the government in the Commons. Chamberlain’s policy was not one of feeble surrender, but of active intervention in Europe in order to restrain the unstable powers and prevent developments which might threaten British interests. It has been categorized as ‘a bold, venturesome policy’ by which Chamberlain ‘struggled to impose his system of orderly conduct’ on the recalcitrant leaders and problems of central Europe (Parker 1993:345). Realism and appeasement were not polar opposites in Chamberlain’s mind, but one and the same. Appeasement was also an idealistic, even Christian, policy— a magnanimous redress of just grievances, willing to acknowledge the flaws of the Versailles settlement in order to bring lasting peace and harmony between nations.
Chamberlain’s moment of triumph was the settlement of the crisis over the Sudeten German population within Czechoslovakia. In an unprecedented and dramatic initiative, aimed largely at German public opinion, he made two flights to southern Germany to negotiate with Hitler face to face. The plan was entirely his own conception, and these unaccompanied missions underlined his position as the sole author and executor of British policy; they also had a tremendous impact on the British public, deeply anxious over the imminence of another terrible war. Just at the point where conflict seemed unavoidable, Chamberlain flew again to the four-power conference at Munich brokered by Mussolini. Here the crisis was resolved on 29 September 1938, essentially on Hitler’s terms, but without war and with a promise of future goodwill. Chamberlain returned to an atmosphere of euphoric relief. At this point appeasement was hugely popular, and its critics few and beleaguered. The optimism of Munich soon soured, but Chamberlain pursued his vision more fervently after every setback. The critical blow came with the German occupation of Prague in March 1939. This demolished the Munich agreement and incorporated into the Reich non-German lands for the first time, indicating that there were no limits to Nazi expansionism. While at the outset there had been a broad consensus for appeasement, after this it ebbed away. The prime minister’s response was the system of unilateral guarantees to the threatened small states of Eastern Europe. However, he was still determined to find peace by negotiation, and thus postponed too long the necessary but distasteful step of underpinning the guarantees with an agreement with Soviet Russia. Instead, the Nazi-Soviet Pact of 23 August 1939 left Poland isolated and exposed to German attack.
The German invasion of Poland on 1 September 1939 resulted in an ultimatum and then the declaration of war, but not until Chamberlain’s apparent reluctance to give up negotiation had led to angry scenes in the Commons and to a cabinet revolt. Chamberlain was shattered, declaring in the House on 3 September that ‘everything that I have worked for, everything that I have hoped for, everything that I have believed in during my public life, has crashed into ruins’. However, his toughness and resilience ensured his determination to carry on, and he regarded himself as indispensable. Churchill and Eden were brought into the cabinet, but Chamberlain considered it small loss when the Labour opposition refused to join him. In fact, the coming of war undermined Chamberlain’s position, for it denoted the absolute failure of the policies upon which he had staked his credibility. Doubts about the competence and commitment of the government grew during the ‘phoney war’ of September 1939 to April 1940. Chamberlain increasingly appeared to be narrow, unimaginative, inflexible and impervious to criticism. His position was affected by the widespread lack of confidence in key members of his cabinet, but he would not remove them. Cabinet changes in January and April 1940 were poorly handled and inadequate, and support began to slip away. This became apparent in the debate of 7– 8 May 1940 on the disastrous Norwegian campaign, in which the government suffered a massive drop in its normal majority. This was effectively a vote of no confidence in Chamberlain, and it was clear that he would have to step down in favour of a Conservative under whom Labour would serve. Chamberlain was repudiated not because of any rebel intrigue, but as the cumulative result of his own actions. The real causes were the failure of his policy, the erosion of his prestige, his stubborn refusal to alter either the policy or the personnel of his ministry, and his alarming complacency.
Chamberlain surrendered the premiership in May 1940, but remained leader of the Conservative party. In recognition of his executive abilities and the support which he still commanded in the House and in the country, he became Lord President of the Council with a seat in the War cabinet. At first Chamberlain retained a powerful role in the government, but his influence declined with the revolution in public feeling after Dunkirk. The rapid deterioration of his health forced him to resign at the end of September; he died from cancer on 9 November.
Traduction - tchèque (Arthur) Neville Chamberlain
Narodil se 18. března 1869 jako první syn Josepha Chamberlaina a jeho druhé ženy, Florence Kenrickové. Studoval na škole v Rugby, později na Mason College v Birminghamu. Roku 1911 se oženil s Anne Vere Coleovou. 1915–1916 starosta Birminghamu. 1916–1917 ministr národní služby. 1918–1929 poslanec za obvod Birmingham Ladywood, 1929–1940 za obvod Edgbaston. 1922–1923 ministr pošt; 1923 hlavní státní pokladník; 1923, 1924–1929 a 1931 ministr zdravotnictví; 1923–1924 a 1931–1937 ministr financí; 1937–1940 předseda vlády; 1940 Lord President ; 1930–1931 místopředseda Konzervativní strany, 1937–1940 předseda Konzervativní strany. Zemřel 9. listopadu 1940.
Neville Chamberlain je dodnes jedním z nejkontroverznějších britských premiérů novodobé historie. Ovládal svůj kabinet, předsedou vlády byl však pouhé tři roky. Jeho strana ho plně podporovala, nakonec však rezignoval kvůli vzpouře poslanců z vlastních řad. Chamberlain je jediným premiérem dvacátého století, který nikdy nevedl své přívržence ve všeobecných volbách. Ze všech sil se snažil dosáhnout míru v Evropě svou politikou appeasementu, ústupky diktátorům pak vyvrcholily v roce 1938 na konferenci v Mnichově. Poté, co Chamberlainova politika selhala, následována válečnými porážkami roku 1940, připisovali lidé největší podíl viny za britskou nepřipravenost a neúspěchy právě premiérovi. Chamberlainova pověst byla po velkou část poválečného období pošramocena, v posledních letech se však dostává do popředí obdiv jeho vitality a jasnozřivosti, a tak pomalu získává svou ztracenou reputaci zpět.
Prvním stěžejním bodem v Chamberlainově životě je jeho původ. Chamberlainův otec Joseph byl přední politik pozdně viktoriánské éry, jenž „určoval politické ovzduší“ doby a udržoval obě velké strany v neustálém varu. Neville Chamberlain vyrůstal v prostředí úspěšného maloměstského podnikatele ze střední třídy, politické kořeny měl v liberalismu a radikálním unionismu, ne v ortodoxním konzervatismu. Právě význam a vliv otce zajistily Nevillovu jménu široký věhlas, na oslnivou politickou dráhu byl však připravován jeho starší nevlastní bratr Austen. S Nevillovým odchodem do politiky nikdo nepočítal. Nestudoval univerzitu, měl naopak pokračovat v rodinné podnikatelské tradici. Významnou zkušeností z mládí tak pro něj byla léta 1890–1897, strávená v osamělé izolaci na odlehlém bahamském ostrově, kde na základě otcova spekulativního plánu pěstoval agávi sisalovou. Navzdory usilovnému snažení riskantní podnik ztroskotal. Neville se cítil za neúspěch vinen a domů se vrátil sice fyzicky i psychicky posílen, zato s raněnou pýchou. Po návratu se zapojil do obchodu a šel ve stopách svého otce v birminghamské samosprávě – v roce 1911 se stal členem městské rady a v letech 1915–1916 úspěšně vykonával funkci starosty. Chamberlainovo smýšlení výrazně ovlivnily dvě události první světové války. Byla to jednak bolestivá ztráta mladšího bratrance a blízkého přítele, Normana Chamberlaina, jenž zemřel na frontě, druhou z nich pak představovaly Chamberlainovy nepříjemné spory s Davidem Lloydem Georgem, jež vyústily v jejich celoživotní nepřátelství. V prosinci 1916 byl Chamberlain jmenován do nově vytvořeného úřadu – ministra národní služby, který dohlížel na zásadní zdroj válečného úspěchu – nábor mužů do armády. Jeho pravomoci a povinnosti však nebyly jasně definovány, chyběly mu také potřebné finance a podpora, a protože nebyl členem parlamentu, nemohl své zájmy nijak hájit. Pro Lloyda George byl příliš nepoddajný a neústupný, až mu došla trpělivost a Chamberlaina po pouhých sedmi měsících v úřadu v podstatě přinutil k rezignaci. Chamberlain se stáhl do Birminghamu, rozhořčen další osobní prohrou.
V roce 1918 se stal poslancem Dolní sněmovny parlamentu. Kandidoval sice za koalici Davida Lloyda George, k jejímu předsedovi však necítil žádné sympatie. V té době bylo Chamberlainovi již 49 let, kombinací svých schopností, rodinných styků a neočekávaného obratu v událostech však brzy dosáhl rychlého vzestupu. V roce 1921 se stal Nevillův nevlastní bratr Austen předsedou Konzervativní strany, po neúspěchu na stranické schůzi v Carlton Clubu, kde byl zamítnut jeho návrh na pokračování koaliční spolupráce s Lloydem Georgem, však v říjnu 1922 z čela odstoupil. Neville nehrál ve stranické vzpouře hlavní úlohu, ačkoli i on byl proti koalici. Nová vláda Konzervativní strany pod vedením Andrewa Bonara Lawa potřebovala schopné členy, a tak byl Neville nejprve jmenován do juniorních ministerských funkcí, v březnu 1923 se pak stal jako ministr zdravotnictví již členem vládního kabinetu. Po odchodu Bonara Lawa nastoupil na jeho místo Stanley Baldwin, a v srpnu 1923 se tak Chamberlain ujal uvolněného úřadu ministra financí. Jeho první působení v této funkci trvalo mimořádně krátce, jen několik týdnů poté totiž vyhlásil nový premiér všeobecné volby, jež skončily porážkou Konzervativní strany, a v lednu 1924 tak poprvé v britských dějinách vznikla labouristická vláda. V letech 1922–1924 hrál Neville úlohu vnitrostranického vyjednavače s Austenem, a pomohl tak nakonec uklidnit hrozivé rozpory ve vedení Konzervativní strany způsobené pádem koaliční vlády.
Když se v listopadu 1924 dostali konzervativci opět k moci, Chamberlain k překvapení mnohých odmítl Baldwinovu nabídku funkce ministra financí a dal místo ní přednost postu ministra zdravotnictví. Ve skutečnosti vsadil na svou silnou stránku a mohl zužitkoval zkušenosti z komunální politiky v druhém největším městě Anglie. Hned s převzetím úřadu si upevnil reputaci tím, že měl již vypracovaný program ambiciózních reformních zákonů, a dále hluboce zapůsobil, když téměř všechny své návrhy během vládního období prosadil. Dynamičnost a činorodý duch stavěly Chamberlaina nad jeho vládní kolegy. Jediným soupeřem tak zůstával nápaditý, leč nevyzpytatelný člověk, jemuž lidé nevěřili, politik, jenž získal úřad ministra financí poté, co jej Chamberlain odmítl – Winston Churchill. Chamberlainova usilovná práce na ministerstvu zdravotnictví zasluhovala uznání, přestože se většinou jen monotónně soustřeďovala na dlouho potřebné zefektivnění hospodaření a reformy. Jeho návrhy v oblasti místní samosprávy a reformy zákona o chudých a o práci v továrnách později v parlamentu však vyvolaly vlnu nevole. Politika nižších daní, již spolu s Churchillem propagoval v předvolebních slibech roku 1929, nepřinesla vytoužený úspěch. Do konce dvacátých let si Chamberlain získal výbornou pověst, avšak spíše jako úředník než jako politik. Během tohoto období se také utvářel jeho chladný vztah k labouristické opozici. Chamberlain měl nevalné mínění o síle jejich argumentů, jež dokázal se svým naprostým přehledem v diskusi bez problémů vyvrátit. Nemohl vystát přecitlivělost a nepraktičnost výlevů labouristických poslanců, jež byly v letech 1924–1929 v parlamentu na denním pořádku. Chamberlain se nedokázal vcítit do lidí z pracující třídy a Baldwin ho musel upozornit, jak nebezpečné je dávat své opovržení tak otevřeně najevo. Ačkoli byl upřímným sociálním reformátorem a ochotně bojoval ve vlastní straně za nezadatelná lidská práva, levice ho začala nenávidět dlouho předtím, než se stal premiérem.
V neslavném období 1929–1931, kdy konzervativci zasedali v opozici, hrál Chamberlain tři důležité úlohy, ty všechny pak vyzdvihovaly jeho hodnoty – nasazení, systematickou pečlivost a spolehlivost. Nejprve se stal v březnu 1930 předsedou nově vytvořené expertní komise the Conservative Research Department, pomocného orgánu Konzervativní strany. Pro Chamberlaina to byl úkol jako stvořený, dostal ho totiž přímo do centra tvorby politiky. Se svým příznačným pragmatismem se ihned soustředil na konkrétní plánování, místo aby vedl dlouhá šetření a diskuse. Komise zcela upadla do Chamberlainova područí, v jejím čele zůstal až do smrti. Druhou významnou úlohu sehrál jako místopředseda Konzervativní strany od června 1930 do března 1931. V tomto období dokončil proces reorganizace strany, jejž začal jeho předchůdce ve funkci J.C.C. Davidson. Chamberlain hrál rovněž důležitou roli v řešení stranické krize ve věci hospodářské politiky. V říjnu 1930 se Baldwin rozhodl využít jeho energičnosti a taktického ducha a chopil se jedinečné příležitosti zbavit se svých kritiků, Chamberlain uzavřel dohodu s tiskovým magnátem Lordem Beaverbrookem, a ukončil tak v březnu 1931 poslední spor. Krátce předtím ovšem Baldwinovi prostřednictvím Roberta Toppinga, vysokého úředníka strany, nepřímo sdělil, že by měl z předsednické funkce odstoupit. To způsobilo mezi Chamberlainem a Baldwinem krátkodobé napětí, do měsíce se však jejich efektivní spolupráce navrátila do původního stavu. V srpnu 1931 reprezentoval Chamberlain konzervativce na všech klíčových jednáních, jež vedla k pádu labouristické vlády a vytvoření koalice všech parlamentních stran, tzv. Národní vlády. Právě Chamberlain se o tento výsledek pravděpodobně zasloužil více než kdokoli jiný. Stal se tak jistým nástupcem Baldwina, musel však počkat do chvíle, kdy úřadující předseda z úřadu sám odstoupí.
Po volbách v roce 1931 se stal Chamberlain ministrem financí. Nejenže tento postup potvrdil jeho autoritu ve vládním kabinetu a v Konzervativní straně, symbolizoval také konečné vítězství strany v dlouhé bitvě za otevřený obchod. Chamberlainovým prvním úkolem ve funkci bylo dohlédnout na zavedení ochranných cel a systému obchodování s koloniemi. Neville tak dovedl ke konci otcův velkolepý plán a dosáhl osobní satisfakce, i když se světová ekonomika od té doby změnila natolik, že imperiální stránka této politiky nepřinášela mnoho ovoce. Chamberlain je za působení na ministerstvu financí často kritizován pro svou opatrnost, negativismus a pomalost zprvu při zotavování ekonomiky a později při zbrojení. Ačkoli ekonomice nerozuměl příliš do hloubky, výborně se vyznal v praktické stránce obchodu. Šel s ekonomickým ortodoxním proudem doby, jenž vyzdvihoval nutnost vyrovnaného rozpočtu a snižování daňové zátěže v období hospodářské krize. Domácí politika Národní vlády byla ve skutečnosti mnohem pragmatičtější a zasahovala do ekonomiky mnohem více, než kdy kdo dokázal připustit. Do roku 1934 se hospodářské vyhlídky postupně zlepšovaly a Chamberlain dosáhl mimořádného úspěchu se svým plusovým rozpočtem, jehož dosáhl plným obnovením škrtů podpory v nezaměstnanosti z roku 1931, a získal tak opět převahu nad labouristy.
Kombinací vlivu z pozice ministra financí a schopností efektivního politického vedení dosáhl Chamberlain silnějšího postavení v rámci vlády, nejprve pouze ve vnitropolitických záležitostech, později měl však i čím dál větší vliv na politiku zahraniční. Vzrůstající napětí v mezinárodních vztazích odhalilo nedostatky v britské obraně, především při útoku ze vzduchu, a od roku 1934 se tak vláda potýkala s problémy financování čím dál rozsáhlejších programů přezbrojení. Toto napětí měla hned v základech mírnit tzv. politika appeasementu, a zajistit tak, aby se země vyhnula nákladným vojenským přípravám i nestabilitě a nebezpečí války, jež s ním šly ruku v ruce. Chamberlain byl se svou příznačnou logikou a jasnozřivostí jedním z prvních, kdo dával napětí do souvislosti s válkou, a byl proto i nejvíce odhodlán vyhnout se hrůzám zbytečného konfliktu za každou cenu. Zatímco Baldwin procházel obdobím letargie a v roce 1936 odstoupil z funkce, Chamberlain se připravoval na převzetí role premiéra, což ještě více posílilo jeho osobní iniciativu. Chamberlainovy poslední týdny v úřadu ministra financí nicméně zaznamenaly neobvyklý obrat, když jeho Národní obranný příspěvek (National Defence Contribution) – návrh zákona na zvýšení daně z příjmu podniků, jež měla být použita na pokrytí nákladů na zbrojení – narazil na ostrou kritiku a musel být stažen.
Chamberlain nakonec 28. května 1937 nastoupil na Baldwinovo místo. Přestože mu bylo již 68 let a od roku 1931 pracoval ve vládě na plný výkon, byl stále považován za nejaktivnějšího člena kabinetu. Fyzická kondice je nepostradatelnou výbavou každého premiéra. Kromě občasných záchvatů dny se Chamberlain těšil mimořádnému zdraví a duševní odolnosti až do svého pádu. Zdaleka nepodléhal silným tlakům doby, byl naopak neúnavný a ve svých povinnostech nadmíru úspěšný. Výborně uměl vést diskusi, nebyl však inspirativním řečníkem, vyjadřoval se totiž jasně, stručně, přímo a věcně. Chamberlainova finanční situace spolu s podporou rodiny mu poskytovaly spolehlivé zázemí, ač skromné ve stylu střední třídy. Měl rád hudbu, nejlépe se však dokázal odreagovat o samotě při rybaření. V osobním styku jednal Chamberlain plaše a nemotorně, mnozí ho považovali za chladného, úzkoprsého člověka beze smyslu pro humor. Byl si vědom své schopnosti řešit problémy dopadající na Británii, především z Evropy, a byl přesvědčen, že jeho politika je správná. Pýcha, nezlomná houževnatost a sebedůvěra však učinily Chamberlaina příliš sebejistým, ješitným a samolibým. Pro zlepšení britské diplomacie využíval neoficiálních informačních kanálů a prostředníků, od vysokého státního úředníka sira Horace Wilsona pak získával cenné rady, užitečnější než ty od ministerstva zahraničí. Ovládal svůj kabinet – předsedal všem důležitým výborům a pozorně sledoval práci na každém ministerstvu. Veškeré rozhodování probíhalo centrálně a společná odpovědnost v Chamberlainově vládě se pohybovala pouze jedním směrem – vzhůru. Premiér se diktátorsky nechoval, měl však velmi autoritativní názory a způsob vedení, vládní kolegové se mu tak podřizovali i tehdy, když pochybovali o správnosti jeho řešení. Bylo to částečně způsobeno i vlivem tzv. vnitřního kabinetu, jenž premiéra podporoval, neformální, avšak mocné skupiny tří mužů – sira Johna Simona, sira Samuela Hoarea a lorda Halifaxe – kteří měli slovo při klíčových rozhodováních. Na nižší úrovni se o pořádek ve straně staral vlivný a autokratický chief whip , David Margesson. Předseda komise Conservative Research Department Joseph Ball pak ovlivňoval média, aby vydávala o politické situaci příznivé zprávy, a úspěšně zakročil proti hrstce odporujících poslanců.
Jakoukoli jinou britskou vládu by hospodářské a politické ovzduší třicátých let nepříjemně svazovalo, zahraniční politika Chamberlainova kabinetu však byla pečlivě promyšlena. Měla logicky určenou cestu, jež však nebyla jedinou možností – tento fakt podtrhoval i rozpor mezi Chamberlainem a Anthonym Edenem, jenž byl ministrem zahraničních věcí ještě před nástupem nového premiéra. Jejich rozkol nakonec vedl až k Edenově rezignaci v únoru 1938. Nahradil jej lord Halifax a od této chvíle mluvil ve sněmovně o vládní zahraniční politice premiér. Chamberlainova politika nebyla z těch, co by se snadno vzdávaly, zasahovala naopak aktivně do evropských záležitostí, aby udržovala pod kontrolou nevyzpytatelné chování mocností, a předešla tak vývoji událostí, jež by mohly ohrozit britské zájmy. Tato politika bývá charakterizována jako „neohrožená a odvážná“ a Chamberlain se s její pomocí úpěnlivě snažil přimět nepoddajné představitele států ke spořádanému chování, a vyřešit tak problémy ve střední Evropě. Realismus a appeasement nebyly podle Chamberlaina protipóly, nýbrž jedno a totéž. Appeasment byl navíc idealistickou, až křesťanskou politikou – s vědomím nedostatků Versailleské smlouvy se snažil velkomyslně odčinit opodstatněné křivdy, a měl tak zajistit trvalý mír a shodu mezi národy.
Chamberlainovým triumfálním úspěchem bylo zažehnání krize v otázce sudetských Němců v Československu. S nevídanou a náhlou iniciativou, mířenou zejména na německé veřejné mínění, podnikl dva lety do jižního Německa a vyjednával s Hitlerem tváří v tvář. Celý podnik pocházel čistě z jeho hlavy, a tyto samostatné mise tak podtrhly Chamberlainovu roli výhradního tvůrce a vykonavatele britské politiky. Udělaly rovněž nebývalý dojem na britskou veřejnost, hluboce znepokojenou hrozbou další strašlivé války. Přesně ve chvíli, kdy se konflikt již zdál být nevyhnutelným, odcestoval Chamberlain znovu, tentokrát na konferenci čtyř mocností v Mnichově, již zprostředkoval Mussolini. Zde byla krize 29. září 1938 vyřešena, zejména na základě Hitlerových podmínek, zato bez války a s příslibem budoucího přátelství. Chamberlain se vrátil do atmosféry úlevné euforie. V tomto momentě byl appeasement ohromně populární, kritiků se našlo jen málo a byli vytlačeni do pozadí. Optimismus z Mnichova sice brzy vyprchal, Chamberlain však svůj sen neopouštěl a po každém nezdaru vyrážel do boje s větší vervou. K rozhodujícímu úderu došlo v březnu 1939, kdy Německo obsadilo Prahu. Tato událost pohřbila Mnichovskou smlouvu, poprvé v historii byly k Říši připojeny neněmecké země, a vyšlo tak jasně najevo, že nacistický expansionismus nezná mezí. Ačkoli se appeasement zpočátku setkával se všeobecným souhlasem, po této události veškeré nadšení zcela opadlo. Premiér reagoval ohlášením jednostranných garancí ohroženým menším státům východní Evropy. Byl však stále rozhodnut dosáhnout míru nenásilnou cestou, a proto příliš dlouho odkládal nanejvýš nepříjemný, ač nutný krok – podpoření garancí uzavřením dohody o spolupráci se sovětským Ruskem. Místo toho byl 23. srpna 1939 podepsán sovětsko-německý pakt o neútočení, jenž zcela izoloval Polsko a vystavil ho německému útoku.
Po napadení Polska Německem 1. září 1939 bylo vydáno ultimátum a následně vyhlášena válka, to vše ale až po ostrých potyčkách v Dolní sněmovně a vzpouře kabinetu proti Chamberlainově vyloženě zdráhavému postoji k ukončení vyjednávání. Chamberlain byl otřesen a 3. září ve sněmovně prohlásil: „Vše, o co jsem usiloval, vše, v co jsem doufal, vše, v co jsem po svůj politický život věřil, je nyní v troskách.“ Díky své houževnatosti a nezlomnosti byl však odhodlán pokračovat dál, považoval se za nepostradatelného. Do vládního kabinetu přibyli Churchill a Eden, když se ale odmítla připojit labouristická opozice, pokládal to Chamberlain jen za malou ztrátu. Chamberlainovo postavení ve skutečnosti naboural až začátek války, představoval totiž naprosté zhroucení politiky, na níž stála jeho důvěryhodnost. Pochyby o způsobilosti a odpovědnosti vlády ještě vzrůstaly během tzv. Podivné války od září 1939 do dubna 1940. Chamberlain vystupoval čím dál více jako úzkoprsý a strnulý politik bez nápadu, lhostejný ke kritice. Nedostatek důvěry ze strany klíčových členů kabinetu silně narušil jeho pozici, nepřimělo ho to však k tomu, aby ministry vyměnil. Ke změnám ve složení vlády došlo v lednu a dubnu 1940, byly však nedostatečné a špatně zvládnuté a podpora kabinetu se pomalu vytrácela. To se plně prokázalo 7.–8. května 1940 při jednání sněmovny o zkrachovalé norské operaci, po němž vláda utrpěla obrovský pád v důvěře, navzdory své obvyklé velké většině. Bylo to v podstatě hlasování o nedůvěře v Chamberlaina a bylo zřejmé, že premiér bude muset přenechat své místo konzervativci, jehož budou podporovat labouristé. Chamberlaina nezapudila žádná rebelie, jeho pád byl jen důsledkem mnoha kroků, jež sám učinil. Skutečnými příčinami neúspěchu bylo totiž selhání jeho politiky, postupná ztráta osobní prestiže, tvrdošíjné odmítání jakýchkoli změn ve své politice a ve složení kabinetu, stejně jako jeho přílišná samolibost.
Chamberlain odstoupil z funkce premiéra v květnu 1940, zůstal však předsedou Konzervativní strany. Pro své politické schopnosti a díky podpoře, kterou stále měl ve sněmovně a v zemi, se stal Lordem Presidentem, a zasedal tak ve válečném kabinetu. Zpočátku si Chamberlain udržoval ve vládě významnou roli, jeho vliv však opadl s nepříznivým obratem ve veřejném mínění po bitvě u Dunkerque. Koncem září ho náhlé zhoršení zdravotního stavu donutilo podat demisi, 9. listopadu pak podlehl rakovině.
tchèque vers anglais: Odontofobie – problém při poskytování stomatologické péče General field: Médecine Detailed field: Médecine : dentisterie
Texte source - tchèque Odontofobie – problém při poskytování stomatologické péče
Souhrn
Odontofobie je jedním z druhů specifické fobie řadící se k úzkostným poruchám. Může závažně komplikovat poskytování stomatologické péče. Lidé se stomatologické péči vyhýbají: bojí se stomatologa, ošetření a bolesti. To je pro dentální zdraví jedince problém, může být negativně ovlivněno kousání potravy, při ztrátě zubů je potom omezená i řeč. Logicky to může vést ke snížené sebedůvěře jedince (pokažený úsměv, dech), změnu v sociálním statusu, pracovním zařazení a jeho mezilidských vztazích. Pokud se nakonec přece jen ke stomatologovi objednají, je to jen v případě, kdy jsou sužováni velmi silnou bolestí, nebo jiným závažným problémem. Potom je ale stomatologická léčba více invazivní, nepříjemná, dlouhodobější a strach se ještě více prohlubuje. Kontext odontofobie není tedy jen medicínský, ale biopsychosociální. Proto v úvodní části práce nejdříve definujeme specifické (izolované) fobie a diferencionálně-diagnostická kritéria. Dále popisujeme odontofobii a její vztah ke strachu z bolesti. Léčba odontofobie vyžaduje spolupráci mezi zubním lékařem a psychoterapeutem a zahrnuje farmakoterapii, psychoterapeutické užívání vztahu stomatolog-pacient a kognitivně-behaviorální terapii.
Specifická (tj. izolovaná) fobie je jednou z nejčastějších úzkostných poruch. Je to silný a nepřiměřený strach z konkrétní situace, objektu, nebo činnosti vně pacienta, které běžně nejsou nebezpečné, mimo ně nemusí být pacient zvýšeně úzkostný. Diagnostická vodítka jsou:
1. výrazný, nepřiměřený a iracionální strach z určitého objektu nebo situace, které nejsou zahrnuty do agorafobie nebo sociální fobie
2. psychologické nebo vegetativní projevy musí být primární projevy úzkosti a ne sekundárními projevy jiných symptomů (bludů nebo obsedantních myšlenek)
3. silná úzkost až panika je omezena jen na přítomnost určitého fobického objektu nebo situace
4. pacient se vyhýbá fobické situaci nebo objektům kdykoliv je to možné. Izolované fobie spadají podle mezinárodní klasifikace nemocí do duševních poruch a poruch chování pod souborným názvem fobické úzkostné poruchy společně s agorafobií a sociální fobií.[1]
Specifické fobie se formálně dělí na fobie situační (například z výšek, z létání, uzavřených prostor, blesků); fobie ze zvířat (například z pavouků, hadů, myší, psů); fobie spojené s výkonem zdravotnického povolání a fobie podle objektu.[2] V souvislosti s výkonem lékařského povolání můžeme nejčastěji definovat následující specifické fobie: obecný strach z bolesti (algofobie, odynofobie), strach ze zubaře a stomatologického ošetření (odontofobie), strach z injekce, strach z pohybu spojený s obavou z možného somatického poškození (kineziofobie), strach z operace, strach z krve, strach z léčby opiáty (opiátofobie) a další. Prevalence specifických fobií v populaci je 10–25 %, častěji jsou postiženy ženy. Na vzniku se podílí genetické faktory, upevňují se klasickým podmiňováním. Vznikají v dětství nebo v rané dospělosti, traumatickou událostí, prostřednictvím nepříjemných zážitků spojených s nemocí, bolestí, úrazem, operací, zdravotnickými výkony, s chováním rodiny i zdravotníků během ošetření, operace nebo rekonvalescence. Specifické fobie se zhoršují stresem a neléčené přetrvávají celý život.
Diferencionální diagnostika
Specifickou fobii je nutné odlišit od sociální fobie a agorafobie, u kterých jsou strachy generalizovány, kdežto úzkost a iracionální strach u specifické fobie jsou vázány na určitý předmět nebo situaci. Specifické fobie mají tendenci ke změnám intenzity a nemusí je provázet žádné jiné psychiatrické příznaky. U schizofrenie a psychotických poruch se také objevuje strach ze situací, který připomíná specifickou fobii, důvod strachu je ale bludný. Strach z nemocí (nozofobie), jako například z rakoviny, z venerických chorob, z AIDS atd., by se měl diagnostikovat pod hypochondrickou poruchou. Naopak, pokud strach z onemocnění vzniká převážně a opakovaně z možného nebezpečí infekce, nebo jde pouze o strach z lékařského zákroku (injekce, operace, vrtání nebo extrakce zubu), nebo strach ze zdravotnických pracovišť, jedná se o specifickou fobii. Pokud například strach spojený se stomatologickým ošetřením není nadměrný, bezdůvodný a iracionální, bude se jednat zřejmě o posttraumatickou stresovou poruchu, způsobenou předchozími traumatickými zkušenostmi u stomatologa.[3] V tomto případě se objevují vzpomínky na ošetření u zubaře a noční můry.
Odontofobie
Iracionální, silný a nepřiměřený strach spojený se stomatologickým ošetřením se vztahuje jednak ke strachu ze stomatologa, k provádění stomatologické péče a k strachu z bolesti. Bývá nazýván mnoha synonymy: zubní nebo dentální fobie, odontofobie, dentofobie, fobie ze zubaře nebo úzkost spojená se zuby. Řada nemocných se domnívá, že jejich strach není iracionální, ale že jim návštěvou stomatologa hrozí opravdové nebezpečí. Typické je tak nadhodnocování pravděpodobnosti ohrožení a podceňování vlastní možnosti situaci zvládnout.
Výskyt
Asi 75 % populace ve vyspělých státech má nějakou zkušenost se strachem z ošetření u stomatologa, ale jen 5-15 % z nich trpí odontofobií. Tito pacienti jsou potom natolik úzkostní, že se stomatologovi zcela vyhýbají.[4] Mnoho z nich vyhledá zubaře na pohotovosti jen v případě velmi intenzivní akutní bolesti zubu, nebo dentálního abscesu. Bolesti menší intenzity si pacienti léčí volně prodejnými analgetiky. Potom je léčba samozřejmě mnohem více invazivnější, což jen posílí jejich další strach z ošetření.[5] Jedinci s odontofobií se také více obávají chirurgické léčby stomatologem v porovnání s čištěním, hygienou a profylaxí. Faktory, které odontofobii ovlivňují, jsou zřejmě i pohlaví a věk: odontofobie se vyskytuje více u žen, než u mužů [6] a mladší pacienti jsou více úzkostní než starší.[7]
Vznik a udržování odontofobie může přímo ovlivňovat návštěva stomatologa.
Většina pacientů uvádí, že se jejich strach ze stomatologického ošetření vyvinul na základě minulé traumatické, problematické a bolestivé zkušenosti. Ale bolestivá, nebo traumatická zkušenost sama o sobě nevysvětluje, proč se u nich dentální fobie vyvinula. Ukazuje se, že vznik strachu ovlivňuje i chování lékaře k pacientovi. Stomatolog, který byl označen studenty zubního lékařství jako “neosobní”, “nezajímal se o mě”, nebo “studený jako psí čumák”, byl často spojovám s rozvojem strachu ze stomatologického ošetření přesto, že pacienti subjektivně nezažívali velkou intenzitu bolesti. U některých studentů, i když subjektivně zažívali během stomatologického ošetření velkou intenzitu bolesti, se odontofobie nevyvinula, pokud byl stomatolog podle nich pečující, otevřený a empatický.[8] Z tohoto můžeme udělat závěr, že stomatolog by měl být k pacientům nejen kompetentní z hlediska odborné stomatologie, ale také trpělivý, snažit se veškeré zákroky provádět bezbolestně a empaticky pomoci pacientovi překonat traumata z minulých stomatologických ošetření. Záleží tedy do značné míry i na lékaři samotném, zda se pacient bude bolesti a stomatologických výkonů obávat.
Traduction - anglais Dental Phobia – a Problem in Providing Dental Care
Summary
Dental phobia is one of the specific phobias belonging to anxiety disorders. It can cause serious complications in providing dental care. People avoid dental care due to their fear of visiting the dentist, dental treatment and pain. This interferes with their dental health – avoiding the dentist can have a negative impact on mastication and a possible loss of teeth can even limit speech. All of this can logically lead to a person’s low self-esteem (bad smile, bad breath), changes in his/her social status, work placement and interpersonal relationships. Even if they eventually decide to visit the dentist, it would only be because the they were suffering from excruciating pain or another serious problem. Yet the dental treatment in such as case is more invasive, unpleasant, and has more long-term consequences. Thus the already present fear increases. Therefore, dental phobia is not merely a medical concern, but also psychological and social. In this respect, the introductory part of this paper will be dedicated to the definition of specific phobias and differential diagnostic criteria. The following section will describe dental phobia and how it is related to the fear of pain. The treatment of dental phobia requires co-operation between dentists and psychotherapists, includes pharmacotherapy, and psychotherapeutic help with building the dentist-patient relationship and cognitive behavioural therapy.
A specific phobia is one of the most frequent anxiety disorders. It is an intense and irrational fear of a specific situation, object or activity which is usually not dangerous. The patient, in fact, may not show any other signs of anxiety relating to other situations. The symptoms are:
1. A marked, excessive and irrational fear of a specific object or situation not relating to agoraphobia or social phobia.
2. Psychological or autonomic symptoms are the primary symptoms of anxiety and not the secondary symptoms of a different problem (delusions or obsessive ideas).
3. Deep anxiety or even panic is limited to the presence of a specific phobic object or situation.
4. The patient avoids the phobic situation or objects whenever possible. In accordance with the International Classification of Diseases, isolated phobias belong to the group of Mental and Behavioural Disorders with the generic name Phobic Anxiety Disorders which also includes agoraphobia and social phobia.
Specific phobias are formally divided into situational phobias (e.g. fear of heights, flying, enclosed spaces or lightning); animal phobias (e.g. fear of spiders, snakes, rodents or dogs); medical phobias and object phobias. The following specific phobias are defined as the most frequent medical phobias – fear of pain in general (algophobia, odynophobia), fear of the dentist and dental treatment (dental phobia), fear of injections, fear of movement related to the fear of potential somatic injury (kinesiophobia), fear of surgery, fear of blood, fear of opiate treatment (opiophobia) etc. The prevalence rate of specific phobias in the population is of 10% to 25 % and they are more common among women. Genetic factors contribute to the development of specific phobias which are then acquired by classical conditioning. These first occur during childhood or adolescence after a traumatic event, through an unpleasant experience associated with disease, pain, injury, surgery, medical intervention or with the behaviour of family members and doctors during treatment, surgery or convalescence. Specific phobias get worse with stress and without treatment, they can continue for the rest of a person’s life.
Differential Diagnosis
It is important to understand the difference between specific phobias as opposed to social phobia and agoraphobia. The latter refer to generic fears, whereas the former designate anxiety and irrational fear relating to a specific object or situation. Specific phobias tend to change in intensity and they need not be accompanied by any other psychiatric symptoms. Fear of situations similar to specific phobias also occurs in schizophrenia and psychotic disorders, yet the cause of the fear is misleading. Fear of contracting diseases (nosophobia), including cancer, venereal diseases, AIDS, etc. should be diagnosed as a hypochondriac disorder. On the contrary, a specific phobia would be the constant fear of contracting diseases arising particularly from the potential risk of infection. It can also be a mere fear of medical intervention (injections, surgery, drilling or tooth extraction) or a fear of the medical workplace. For example, if the fear related to dental treatment is not excessive, groundless or irrational, it will more likely be a post-traumatic stress disorder caused by previous traumatic experiences when visiting the dentist. In this case, patients have nightmares and flashbacks of the dental treatment.
Dental Phobia
Dental phobia is an irrational, intense and disproportionate fear of dental treatment, more precisely a fear of the dentist, of receiving dental care and of pain. The term has a lot of synonyms – odontophobia, dentophobia, dentist phobia or dental anxiety. Many sufferers believe their fear is not irrational but that they will be in real danger if they visit the dentist. It is typical of them to overestimate the probability of danger and to underestimate their ability to cope with the situation.
Occurrence
About 75% of the population in developed countries have some experience with the fear of dental treatment, yet only 5% to 15% of them suffer from dental phobia. These patients are so anxious that they completely avoid the dentist. Many of them seek an emergency dentist only if they experience very severe acute tooth pain or a dental abscess. For less intense pain, patients use over-the-counter analgesics. Of course, the treatment is then more invasive and causes even greater fear of future visits to the dentist. Individuals suffering from dental phobia are also more afraid of dental surgery as opposed to dental cleaning, hygiene and preventive dental care. Dental phobia may also be influenced by sex and age – it is more common among women than among men, and younger patients are more anxious than older patients.
The development of dental phobia may be directly related to a visit to the dentist
Most patients say their fear of dental treatment developed from a previous traumatic, problematic and painful experience. Yet a painful or traumatic experience itself does not explain why they developed dental phobia. It has been shown that the formation of fear is also influenced by the doctor’s attitude towards the patient. A dentist characterised by dental students as ‘impersonal’, ‘not interested’ or as ‘a cold fish’, was often associated with the development of the fear of dental treatment although the patients did not have a personal experience with very intense pain. On the other hand, some students did have a personal experience with very severe pain during the treatment, but they were not affected by dental phobia as a result if they considered the dentist caring, open and empathic. This can lead us to the conclusion that the dentist should not only be a competent dental care professional but also a tolerant person, he/she should make every effort to provide dental care without causing pain, and last but not least, he/she should help patients to overcome their traumatic experience from past dental treatments. Therefore, it depends to a great extent on the doctor himself/herself whether or not the patient is afraid of pain and dental interventions.
tchèque vers français: Výklad - projížďka po Vltavě v Praze Detailed field: Tourisme et voyages
Texte source - tchèque Uvítání
Vážení návštěvníci, dovolte nám, abychom Vás srdečně uvítali na palubě naší lodi typu Vodouch. V průběhu plavby vám poskytneme výklad o Praze, její historii a památkách, především pak o Karlově mostě a jeho okolí. Dovolujeme si Vás pozvat i k návštěvě Muzea Karlova mostu, kde nejenže se dozvíte více o jeho stavbě, ale můžete se osvěžit v kavárně našeho Muzea, kde Vám nabídneme nápoje a dezerty podle tradičních českých receptur. Přejeme Vám příjemný zážitek.
Judita
Přístaviště Judita se nachází v tunelu dlouhém přes sedmdesát metrů, jehož jedna část je tvořena posledním dochovaným obloukem Juditina mostu – ten si prohlédnete na konci naší projížďky. Juditin most i naše přístaviště nesou jméno po královně Juditě Durynské, manželce Vladislava II. Vladislav II. vládl v Čechách jako český kníže v první polovině 12. století a roku 1158 získal titul českého krále. Byla to právě jeho žena, která přišla s myšlenkou v Praze postavit první kamenný most. Tento most byl ale fatálně poškozen povodní roku 1342 a musel být nahrazen mostem novým, budoucím Karlovým.
Bradáč
Na pravé straně v nábřežní stěně můžete vidět tajemný kamenný reliéf mužského obličeje. Jmenuje se Bradáč a je to zřejmě nejstarší pražský vodočet. Pokud se hladina Vltavy blížila k jeho bradě, pak se po Staroměstském náměstí dalo plout na lodičkách. Neví se, o čí tvář se jedná, ale podle některých dohadů by to mohla být tvář stavitele Juditina mostu.
Pražský hrad
Pražský hrad je největším starobylým hradním komplexem světa a jeho nejkrásnější částí je katedrála sv. Víta. Katedrála, jejíž celé jméno zní katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha, byla založena jako sídelní kostel arcibiskupství pražského roku 1344. Její stavba začala pod vedením Matyáše z Arrasu a později ji převzal mladý Petr Parléř, který se se později podílel především na stavbě Karlova mostu. Po smrti Karla IV. a Petra Parléře se stavba zastavila a prostor katedrály byl přepažen dřevěnou stěnou. Zbytek katedrály byl vystaven až na přelomu 19. a 20. století a katedrála byla dokončena až roku 1929. V současnosti v ní jsou umístěny i české korunovační klenoty.
Nejstarší částí Pražského hradu je bazilika sv. Jiří, která je postavená v románském stylu, jsou to ty dvě světlé věžičky vpravo od katedrály.
Další významnou součástí Pražského hradu je Vladislavský sál ve Starém královském paláci – červená střecha pod katedrálou svatého Víta. Tento prostor se využívá při slavnostních státních příležitostech.
Po vzniku Československé republiky si Pražský hrad prošel přestavbou, která ho měla přizpůsobit nové funkci – sídlu prezidenta. Ten zde sídlí dodnes.
Strakova akademie a Kramářova vila
Před vámi se nachází dvě budovy, které dominují úpatí kopce Letná. Dvoukřídlá světlá budova s výraznou zelenou střechou a vlajkami EU a České Republiky je Strakova akademie – bývalá vojenská škola, která dnes slouží jako sídlo Vlády ČR. Přímo nad ní na vrcholu kopce potom najdeme Kramářovu vilu, kde tradičně sídlí předseda vlády ČR.
Karlův most
Karlův most je nejstarší most v Praze, je 516 metrů dlouhý a 10 metrů široký. V průběhu 17., 18. a 19. století byl osazen celkem 30 sochami.
Hlavním impulsem pro výstavbu Karlova mostu byla povodeň z roku 1342, která strhla předchozí most Juditin. Základní kámen Karlova mostu byl položen na magické datum tvořené ze samých lichých číslic 9. 7. 1357 údajně v 5 hodin 31 minut. Stavba Karlova mostu byla započata Mistrem Ottem a po jeho smrti se jí ujal Petr Parléř, který se podílel i na stavbě katedrály svatého Víta. Ačkoliv známe přesné datum začátku stavby Karlova mostu, doba jeho dostavby se pouze odhaduje, odborníci se kloní k roku 1407, jisté je každopádně jen to, že Karel IV. se dostavby mostu nedožil. Karlův most naposledy podlehl velké vodě v roce 1890, kdy se v září během povodně zřítily dva jeho pilíře. Vstupy na most stráží Malostranská a Staroměstská mostecká věž.
Další informace o Karlově mostu se dozvíte, pokud navštívíte Muzeum Karlova mostu, kde si můžete například prohlédnout detailní model jeho stavby.
Staroměstská mostecká věž
Nad přístavištěm, odkud jste na našich lodích vypluli, se tyčí tmavá Staroměstská mostecká věž Karlova mostu. Je považována za jednu z nejdokonalejších gotických staveb v Evropě. Byla postavena zároveň s mostem a začleněna do systému pražského opevnění. Zároveň byla navržena tak, aby připomínala vítězné oblouky stavěné ve starověku římskými císaři. Stavitelem věže byl Petr Parléř, architekt česko-německého původu, který se podílel i na stavbě Karlova mostu a katedrály sv. Víta.
Věž představuje hraniční bod mezi Starým městem a Malou Stranou. Během třicetileté války a později během revolučního roku 1848 se tak věž stala základním bodem obrany Starého města a utrpěla velké škody. Na konci 19. století si proto musela projít velkou rekonstrukcí.
Křižovnické náměstí
Na palubu naší lodi jste sestoupili z Křižovnického náměstí. Jeho současná podoba pochází z roku 1848. Do té doby byly v těchto místech stále viditelné části Juditina mostu a až roku 1848 byl prostor mezi nultým obloukem Karlova mostu a Juditiným mostem vyplněn dalším obloukem tak, aby vznikla celistvá plocha. Roku 1848 vznikla i bronzová socha císaře Karla IV, která na něm stojí dodnes. Socha byla vytvořena k 500. výročí založení univerzity Karlovy a Karel je na této soše obklopen čtyřmi ženami – symboly prvních 4 fakult, které byly v rámci univerzity roku 1348 založeny. Křižovnické náměstí je také vyobrazeno na nejstarší fotografii Prahy.
Traduction - français Accueil
Chers visiteurs, soyez bienvenus à bord de notre bateau de type « Vodouch ». Lors du voyage, nous allons vous présenter la ville de Prague, son histoire et ses monuments, notamment le pont Charles et ses alentours. Permettez-nous aussi de vous inviter à visiter le Musée du Pont Charles où vous en apprendrez un peu plus sur sa construction et vous pouvez également vous rafraîchir au café du Musée où nous offrons les boissons et desserts traditionnels tchèques. Nous vous souhaitons un agréable voyage.
Judita
Le dock de Judita se trouve dans un tunnel de plus de 70 mètres de longueur dont une partie est formée par la dernière arche préservée du pont Judith que vous allez découvrir à la fin du voyage. Le pont Judith et notre dock de Judita portent le nom de la reine Judita Durynská – l’épouse de Vladislav II. Vladislav II était un prince bohémien qui a régné en Bohême dans la première moitié du 12e siècle et qui est couronné roi de Bohême en 1158. C’était sa femme qui était venue avec l’idée de construire le premier pont en pierre à Prague. Néanmoins, ce dernier a été gravement détruit lors des inondations de 1342 et a dû être remplacé par un nouveau pont – futur pont Charles.
Bradáč (« Homme au menton pointu»)
A droite dans le mur du quai, vous pouvez admirer un relief mystérieux d’un visage d’homme. Il s’appelle Bradáč (« Homme au menton pointu») et il représent un limnimètre apparemment le plus ancien de Prague. Si la hauteur d’eau de la Vltava s’approchait de son menton, on pouvait naviguer sur la place de la Vieille-Ville. Le visage appartient à un inconnu mais selon certains dires, il pourrait représenter l’architecte du pont Judith.
Château de Prague
Le château de Prague est l’ancien ensemble monumental le plus grand du monde dont la plus belle partie est formée par la cathédrale Saint-Guy, de son nom complet Cathédrale Saint-Guy, Saint Venceslas et Saint-Adalbert. La cathédrale a été mis en chantier en 1344 pour établir une église de l’archêveché de Prague. Mathieu d’Arras en est le premier architecte, puis jeune Peter Parler qui a aussi été le concepteur principal du pont Charles. Après la mort de Charles IV et celle de Peter Parler la construction a été suspendue et l’espace intérieur de la cathédrale a été fermé par un paroi en bois. Il a fallu attendre le tournant des 19e et 20e siècles pour que les travaux reprennent, la construction a été términée en 1929. Actuellement, les joyaux de couronne de Bohême sont gardés à la cathédrale.
La basilique Saint-Georges représent la partie la plus ancienne du château. C’est une église romane – regardez les deux tours blanches à droite de la cathédrale.
Une autre partie très importante du château de Prague est la salle Vladislav située dans l’ancien Palais Royal – le toit rouge au dessous de la cathédrale Saint-Guy. L’espace de la salle est fréquemment consacré aux cérémonies officielles.
Après la création de la République tchécoslovaque, le Château a été réconstruit pour s’adapter à sa nouvelle fonction – la résidence du Président de la République. Le président y réside jusqu’à aujourd’hui.
Académie Straka et Villa Kramář
Les deux bâtiments devant vous dominent le pied de la colline Letná. Le bâtiment blanc à deux ailes avec le toit vert marquant et les drapeaux de l’Union européenne et de la République tchèque, c’est l’académie Straka. Ancienne école militaire sert aujourd’hui de siège au gouvernement tchèque. Au-dessus, sur la colline, on peut voir la villa Kramář qui est la résidence officielle du président du gouvernement de la République tchèque.
Pont Charles
Le pont Charles est le pont le plus ancien de Prague. Il a 516 mètres de longueur et 10 mètres de largeur. Au cours des 17e, 18e et 19e siècles, trente statues ont été ajoutées sur le pont.
L’impulsion principale pour construire le pont Charles ont été les inondations de 1342 qui ont emporté l’ancien pont Judith. La pose de la première pierre a eu lieu le 9 juillet 1357, soi-disant à 5:31 – la date magique ne créée que par les chiffres impairs. La construction du pont a été inicié par Maître Otto et a été achevé après la mort de ce dernier par Peter Parler, connu également comme l’architecte de la cathédrale Saint-Guy. Bien que la date précise de la mise en construction du pont Charles soit connue, la date de son accomplissement n’est qu’estimé – les experts proposent l’an 1407. Ce qui est sûr c’est que Charles IV n’a pas vécu la finalisation des travaux. Le pont Charles a été abîmé la dernière fois par l’eau lors de l’inondation en septembre 1890 qui a emporté deux piliers du pont. Les extrémités du pont sont protégées par les tours du pont – tour de la Vieille-Ville et du Petit Côté.
Vous en apprendrez plus d’informations si vous visitez notre Musée du Pont Charles où on peut voir par exemple le modèle détaillé de la construction.
Tour du pont de la Vieille-Ville
Au-dessus du dock du départ de nos bateaux s’élève la tour sombre de la Vieille-Ville du pont Charles. Elle est considérée comme une des meilleures constructions gothiques en Europe. Elle a été construite en même temps que le pont et faisait partie de la fortification de Prague. Elle a été désigné pour évoquer les arcs de triomphe anciens ayant été élevés par les empéreurs romains. L’architecte de la tour a été Peter Parler d’origine tchéco-allemand qui a également construit le pont Charles et la cathédrale Saint-Guy.
La tour représent un point de frontière entre la Vieille-Ville et le Petit Côté. Pendant la Guerre de Trente Ans et ensuite pendant l’année du Printemps de Révolutions en 1848, la tour a en effet servi de point principal de la défense et a souffert de graves dégâts. Conséquemment, elle a dû être réconstruite à la fin du 19e siècle.
Place Křížovnické
Vous êtes monté à bord de notre bateau de la place Křížovnické. Elle existe dans sa forme actuelle depuis 1848. Jusqu’à ce temps-là, on avait pu y voir les parties restantes du pont Judith et en 1848, l’espace ouvert entre l’arche zéro du pont Charles et le pont Judith a été fermé par une arche supplémentaire. En 1848, la statue en bronze de Charles IV a été créée et reste sur la place jusqu’à aujourd’hui. La statue à été créée pour commémorer le 500e anniversaire de la fondation de l’Université Charles et Charles IV y est entouré par 4 femmes qui représentent les symboles des premières quatre facultés fondées en 1348. La place Křížovnické est également représentée sur la photo la plus ancienne de Prague.
français vers tchèque: M. Albert-Sylvestre Vassalli
Texte source - français M. Albert-Sylvestre Vassalli
Membre fondateur du Touring-Club Suisse
Un pionnier de l’automobilisme s’en est allé
Au retour de la trêve pascale, une bien triste et pénible nouvelle nous attendait, qui plongeait le TCS dans le plus grand deuil : le dimanche même de Paques 17 avril était décédé à Genève, après une longue maladie, M. Albert-Sylvestre Vassalli, membre fondateur du Touring-Club Suisse, enlevé à l’affection de sa famille dans sa 84e année.
Le nom seul de M. Albert Vassalli évoque immédiatement les débuts de l’automobilisme en Suisse. D’origine tessinoise, né le 24 juin 1876, le défunt appartenait à ce groupe genevois de pionniers qui introduisit d’abord et popularisa ensuite l’automobilisme dans notre pays. Il compta en effet parmi l’an de nos premiers concitoyens à posseder un véhicule à moteur, en l’espèce une motocyclette Wolfmüller qu’il chevaucha déjà dans les dernières années du siècle passé. Puis il fut le valeureux détenteur d’un tricycle à moteur Créange, marque concurrante de De Dion Bouton. Par la suite, il roula son Peugeot, Mors, Renault, etc. Lorsqu’en 1956 il fêta son 80e anniversaire, il en était à sa 48e voiture... Une performance !
Mas Albert Vassalli n’était pas seulement un passionné du volant. Prévoyant d’emblée le développment auquel l’automobile était appellée, il colabora avec un groupe d’amis à la création du Touring-Club Suisse en 1896. C’est lui aussi qui, en 1913, prit la mémorable initiative d’organiser la première excursion en automobile à Gletsch et à l’Hôtel de Belvédère, sonnant ainsi le branle-bas du grand tourisme automobile dans notre pays. Excursion qui fit à l’époque figure d’audacieux exploit et fut, en quelque sorte, à l’origine de l’activité specifiquement touristique de notre association. Dès 1914 et durant de longues années, M. Albert Vassalli fut membre du Conseil d’administration du TCS, puis dès 1928 membre du bureau.
Organisateur-né, créateur et administrateur de grand talent, M. Albert Vassalli consacra le plus clair de son activité au développment de l’automobilisme. S’il débouta, en 1896, en ouvrant à Genève un commerce de cycles, il fonda, en 1906, la Société Lumina, qui n’est autre que la Shell-Switzerland d’aujourd’hui. Grand importateur de carburants, il fut chargé pendant la première guerre mondiale, avec le colonel Grosjean, d’assurer l’approvisionnement du pays en combustibles liquides, une mission dont il s’acquitta avec la plus grande habileté et le plus brillant des savoir-faire. M. Albert Vassalli s’est d’ailleurs intéressé et a mené au succès bien d’autres affaires encore. C’est à lui notamment que l’on doit la création de la Compagnie internationale des containers, dont il présidait le conseil d’administration. Il dirigea aussi une fabrique de fûts en aluminium pour carburants liquides.
Et ce n’est pas tout : le défunt fut aussi l’un des fondateur bien inspirés, avec son ami Buchet, de notre 1er Salon de Genève de l’automobile, du tout premier Salon national organisé en 1905 au Bâtiment électoral. C’est au retour du visite du Salon de Paris qu’il lanҫa l’idée à Genève, une initiative qui a également fait son chemin depuis lors. Il fut aussi, à cette même époque, un très actif collaborateur de la Motosacoche, fondée par les frères Dufaux. Il créa la Société de bateaux « Rhodania », les Laiteries de France et bien d’autres entreprises encore. Il s’intéressa enfin à l’aviation organisant le premier meeting d’aviation qui eut lieu à Viry ; Il compta parmi les premiers membres de la Swissair.
M. Albert Vassalli, handicapé depuis bien des années déjà par sa santé, n’en continuait pas moins à diriger ses affaires, à songer à de nouvelles réalisations. Il laisse un grand vide dans les milieux qui nous touchent de près. Le TCS lui gardera un souvenir reconnaissant et s’incline avec émotion sur sa tombe fraîchement refermée. Que sa famille veuille recevoir ici l’expression de toute notre sympathie affligée.
Traduction - tchèque Zemřel Albert-Sylvestre Vassalli
Zakládající člen švýcarského automobilového klubu TCS
Zemřel průkopník automobilismu
Po návratu z velikonočních prázdnin jsme se dozvěděli bolestnou zprávu, jež uvrhla TCS do hlubokého smutku. O velikonoční neděli 17. dubna zemřel v Ženevě po dlouhé nemoci Albert-Sylvestre Vassalli, zakládající člen švýcarského automobilového klubu TCS (Touring Club Suisse), opustil nás v nedožitých 84 letech.
Pouhé jméno Alberta Vassalliho okamžitě připomíná počátky automobilismu ve Švýcarsku. Albert Vassalli se narodil 24. června 1876 ve švýcarském kantonu Ticino a patřil do skupiny ženevských průkopníků automobilismu, kteří v naší zemi uvedli na trh první automobily a zasloužili se o jejich popularizaci. Patřil mezi naše první spoluobčany, kteří vlastnili motorové vozidlo, konkrétně motocykl Wolfmüller, na němž se Vassalli proháněl už koncem minulého století. Poté byl hrdým majitelem motorové tříkolky Créange, konkurenční značky De Dion Boutonu. Dále jezdil v Peugeotu, Morsu, Renaultu atd. Když v roce 1956 slavil osmdesáté narozeniny, vlastnil již svůj 48. vůz v životě! To je opravdu úctyhodné číslo.
Albert Vassalli nebyl ale jen vášnivým obdivovatelem aut. Protože správně tušil, že automobily stojí na počátku obrovského rozmachu, založil se svými přáteli v roce 1896 automobilový klub Touring Club Suisse. Roku 1913 se pak právě Vassalli pustil do organizace první automobilové projížďky do Gletsch a do hotelu Le Belvédère, čímž zahájil éru automobilové turistiky v naší zemi. Vassalliho jízda představovala v té době odvážný výkon a v podstatě stála na počátku převážně turistického zaměření naší asociace. Od roku 1914 byl Albert Vassalli po mnoho let členem správní rady TCS, od roku 1928 byl členem výkonné komise.
Albert Vassalli byl rozený organizátor a talentovaný tvůrce s vůdčími schopnostmi, jenž zasvětil velkou část svého života rozvoji automobilismu. Roku 1896 začal v Ženevě obchodovat s jízdními koly a v roce 1906 založil společnost Lumina, která dnes není ničím menším než švýcarskou odnoží Shell. Jako významný dovozce paliv dostal během první světové války spolu s plukovníkem Grosjeanem na starost zásobování země tekutými palivy. Své úlohy se zhostil nadmíru obratně a plně využíval své cenné zkušenosti. Albert Vassalli se úspěšně zajímal i o další sféry lidské činnosti. Právě jemu vděčíme za založení Mezinárodní společnosti na výrobu nákladních kontejnerů, v níž předsedal správní radě. Dále řídil výrobu hliníkových kanystrů na tekutá paliva.
A to není zdaleka všechno. Zesnulý Vassalli byl rovněž se svým přítelem Buchetem jedním ze zakladatelů prvního Automobilového veletrhu v Ženevě, který byl úplně prvním celostátním veletrhem svého druhu a konal se roku 1905 v historické budově Bâtiment électoral. Myšlenka zřídit autosalón v Ženevě napadla Vassalliho po návratu z pařížského automobilového veletrhu a od doby svého vzniku se ženevská výstava koná pravidelně. Ve stejné době Vassalli také aktivně spolupracoval s firmou Motosacoche, založenou bratry Dufauxovými. Založil dále plavební společnost Rhodania, Francouzské mlékárny a podílel se na vzniku mnoha dalších podniků. V neposlední řadě se zajímal také o letectví a zorganizoval první letecký mítink, který se konal ve Viry. Patřil mezi první členy společnosti Swissair.
Albert Vassalli nepřestával být navzdory dlouholetým zdravotním nesnázím aktivně činný ve svých podnicích a neustále přemýšlel o nových nápadech. Pro oblasti, jež nás všechny přímo zasahují, představuje jeho smrt obrovskou ztrátu. TCS na něj bude s vděkem vzpomínat. S pocitem smutku se skláníme nad jeho čerstvě zasypaným hrobem. Chtěli bychom vyjádřit rodině a všem blízkým hlubokou a upřímnou soustrast v jejich zármutku.
More
Less
Études de traduction
Master's degree - Charles University in Prague, Faculty of Arts, Institute of Translation Studies (Czech, English, French)
Expérience
Années d'expérience en traduction : 12. Inscrit à ProZ.com : Sep 2014. Devenu membre en : Sep 2014.
anglais vers tchèque (Charles University in Prague, MA in T&I, verified) tchèque vers anglais (Charles Univesity in Prague, MA in T&I, verified) français vers tchèque (Charles University in Prague, MA in T&I, verified) tchèque vers français (Charles University in Prague, MA in T&I, verified)
Affiliations
N/A
Logiciels
Adobe Acrobat, Aegisub, Microsoft Excel, Microsoft Office Pro, Microsoft Word, Powerpoint, Subtitle Edit, Trados Studio
I am a freelance translator and interpreter (Czech, English, French) specialized in medicine. I completed my Master's degree in Translation and Interpreting at Charles University in Prague. I have been working as an interpreter since 2010, I started translating in 2008. I also did a follow-up course for translators and interpreters called Juridikum at the Charles University Faculty of Law (English 2015, French 2016).
As a translator:
I translate technical medical texts, I specialize in dentistry (general dentistry, implantology, periodontology, orthodontics, prosthetics, navigated/guided surgery, thermoforming, medical tools and materials etc.), my other fields of expertise include psychology, marketing, tourism, EU, economics, linguistics, sport and culture.
I use Trados Studio 2014.
I translate mainly user manuals, marketing texts, texts for e-shops and websites, safety data sheets, declarations of conformity and other texts.
I also do subtitling and proofreading. I translate subtitles for film festivals as well as short videos (including time coding). I use Subtitle Edit and Aegisub.
As an interpreter:
I am a conference interpreter based in Prague. By the nature of my profession, I come across different fields of expertise every day. If I were to choose my top 3 specializations, they would be medicine, natural sciences and automotive industry. I also enjoy interpreting at business and political meetings or European Work Councils.
KUDO certified interpreter: I am certified to interpret videoconferences over the platform KUDO that enables simultaneous interpreting into multiple languages.
- Healthcare conferences and seminars: dentistry, psychology, psychiatry and mental health care, aesthetic medecine, natural medicine, physiotherapy, nephrology, gastroenterology, cardiology, ENT and more.
- Automotive industry, industry 4.0
- Politics and international relations, EU
- Natural sciences: chemistry, biology, environment, sustainable development
- Scientific and tech conferences: smart tech, transfer of technology, knowledge transfer, public transport, urban cycling, artificial intelligence, digitalization, robotization etc.
- Marketing, market research, focus groups
- Humanities: social sciences, linguistics, sign languages, personal development
- Education, career guidance and counselling
- Industry, industrial tourism
- European Works Councils, trade unions, employment relations
Mots clés : English, French, Czech, English-Czech, Czech-English, French-Czech, Czech-French, interpretation, interpreting, translation. See more.English, French, Czech, English-Czech, Czech-English, French-Czech, Czech-French, interpretation, interpreting, translation, simultaneous interpreting, simultaneous translation, consecutive interpreting, whispered interpretating, liaison interpreting, technical translation, safety data sheets, instructions for use, proofreding, meeting, communication, workshop, conference, business, government, politics, economic, legal, international, ngo, EU, Charles University, traduction, tchèque, franҫais, anglais, tchèque-français, tchèque-anglais, français-tchèque, anglais-tchèque, simultanée, consécutive, liaison, traduction technique, UE, économique, tourisme, guide d'instruction, gouvernement, politique, réunion, conférence, Université Charles, tlumočení, tlumočník, překlad, překladatel, angličtina, francouzština, čeština, z angličtiny, z francouzštiny, do angličtiny, do francouzštiny, simultánní tlumočení, konsekutivní tlumočení, šušotáž, doprovodné tlumočení, korektury, seminář, školení, konference, konferenční tlumočení, ekonomický, mezinárodní, finanční, politický, právní, turismus, manuál, návod k použití, zahraniční, Univerzita Karlova, KUDO, KUDO certified, KUDO certified interpreter, videoconference, RSI, remote interpreting, tlumočení na dálku, videokonference, EWC, european works councils, conference interpreter, conference interpreting, medical translator, stomatologie, dentistry, zdravotnictví, medicína, medicine. See less.
Membre depuis Sep '14
Compétences